Více informací možno přečíst na wikipedii:

• KAUNAS
• KATEDRÁLA sv. Petra a Pavla

Vedle hlavního náměstí je velká katedrála Petra a Pavla. Pár snímků tu máme.

Navečer jsme se jeli podívat do centra Rigy. Vše už bylo zavřené, ale na náměstích bývá vždy živo. Zaujal zejména Rižský dóm, největší kostelní stavba Pobaltí z 13.století.

Na Rižském náměstí bývá hodně cizinců a je tam tedy živo – dokládám jedním videem

Město zaujme velkým počtem kostelů, katolických, ale i pravoslavných. Je tu i nejstarší univerzita v severní Evropě – Vilnius university. Ve Vilniusu se nachází přibližně 56 sakrálních staveb, které dobře ilustrují bohatou historii města i prolínání různých náboženských tradic. Vedle římskokatolických chrámů zde lze najít pravoslavné kostely i pozůstatky židovské kultury. Významné postavení mezi místními památkami zaujímá barokní architektura. Za nejstarší barokní kostel ve městě je považován kostel sv. Kazimíra, vystavěný na počátku 17. století. Mezi nejcennější stavby Vilniusu patří také kostel sv. Anny, známý svou typickou červenou cihlovou fasádou a považovaný za vrcholné dílo litevské gotiky. Kostel sv. Michala ze 17. století – dnes muzeum věnované architektuře a urbanismu 20. století.

Za první zmínku ale stojí Kaple brány úsvitu s pannou Marií, zlaceným obrazem ze 17.století.

Některé další kostely jsme navštívili i zevnitř. Žádný nebyl z chudé čtvrti.

Ve Vilniusu je i uznávaná univerzita. Více informací najdete zde. Historické budovy vč. kostela tvoří komplex uprostřed města.

Vilnius mělo i třetí největší židovskou čtvrť, podle svetadily.cz byla židovská komunita 3.největší po Novém Jorku a Varšavě. Kdysi. Žilo zde až polovina židovského obyvatelstva, tj. cca 75000. To bylo v dobách před 2.světovou válku, kdy ve Vilniusu bylo i mnoho Poláků. Ostatně zde na univerzitě studoval a ve Vilniusu žil národní polský básník Adam Mickiewicz. Po 2.světové válce moc ze židovské kultury nezbylo, ale uličky jsme si vyfotili. Více se o pohnuté historii dočtete na Wikipedii.

Po celém městě je vidět mnoho ukrajinských vlajek na různých budovách. Společně s litevskou nebo i společně s vlajkou EU. Dokonce i prezidentský palác má motiv ukrajinských barev. Považuji toto za velmi odvážné, když uvážíme, že ve městě a v zemi je stále mnoho etnických Rusů a stát se nachází mezi Běloruskem a Ruskem (Kaliningradskou oblastí). My tolik odvahy nemáme.

Nakonec si dovolím doporučit stránku, kde je napsáno o Vilniusu více a gramotněji….

Při příjezdu do Varšavy nás vítaly vojenská letadla jak na přehlídce. Všude bylo plno lidí. Zjistili jsme, že 15.8. je polský státní svátek – Nanebevzetí panny Marie a svátek polské armády. Všechny obchody byly zavřené. Z auta se Matoušovi povedla pěkná fotografie z přeletu letadel.

Ve městě jsme navštívili nejvyšší budovu v Polsku, která je zároveň 8.nejvyšší stavbou EU. Jmenuje se Dům vědy a kultury a v 30.patře je vyhlídka.

Na jedné fotce z vyhlídky bylo patrné Staré město. Zde jsme prošli od náměstí před Královským palácem přes největší katedrálu, Staroměstské náměstí a až k rodnému domu Marie Curie Sklodowské. Na Staroměstském náměstí je kašna varšavské Sirény. Všechny stavby, které tu nyní jsou, byly po 2.světové válce znova obnoveny.

Bylo pekelné teplo a všade prodávali zmrzlinu, tady ji říkají LODY. Tak jsme si některé „ledy“ dali. A také jsme zkusili Fill Chill, což je zmražené ovoce v ledu, které se zalije vodou. Ve vedru příjemné osvěžení.

Plovdiv je 2.největší město Bulharska a 10. největší město na Balkáně. Město se rozkládá na sedmi pahorcích, já jsem se byl podívat vlastně jen na nestarším kopci – na thrácké pevnosti kopce Nebet tepe.

A teď už vím, co to je MišMaš… Ochutnal jsem a je to prostě výborné bulharské lečo … bez klobásy. K těm dvěma pejskům mám jen komentář, že mne to připomnělo příhodu ze základní školy, kdy mne spolužačka Berkyová vysvětlovala, že LOVE jsou peníze. Asi teda jsou ….

Jak vypadalo místo dříve, cca před 4 lety, můžeme vidět zde…

Geocaching

Na území baziliky se nachází keška. Následující text pochází z jejího popisu (zdroj: Geocaching)

Škorpilův kostel nedaleko Varny je archeologická lokalita, která je součástí dnešního archeologického komplexu Janavara, společně s památníkem Hermana Škorpila a turistickou trasou. Bazilika je jedinečná svou neobvyklou raně křesťanskou architekturou a vzácným charakterem mozaik o rozloze 120 metrů čtverečních. V 60. letech 20. století byla provedena částečná konzervace a restaurace, nikoli však mozaik, protože kvůli nebezpečí jejich zničení byly znovu zasypány zeminou, aniž by byly kompletně fotograficky zdokumentovány. Vedle pozůstatků kostela se nachází hrob Hermana Škorpila, jednoho ze zakladatelů bulharské archeologie.

Bazilika je příkladem byzantské stavební techniky, při níž se střídají řady opracovaných kamenných kvádrů a cihel spojovaných maltou. Jedná se o jednolodní stavbu s vnitřní apsidou, nartexem a atriem s kolonádou. Její rozměry jsou 31 m na délku, 28 m na šířku a tloušťka zdí činí 2,5 m. Spodní části stěn kostela jsou pokryty zbytky mramorové dlažby a nad nimi se nacházejí pozůstatky fresek. Kostel měl také baptisterium, tedy křestní kapli s křížovou nádrží uprostřed, obloženou mramorovými deskami.

Prvními objeviteli raně křesťanského kostela byli bratři Karel a Herman Škorpilovi, kterým v letech 1915 až 1919 pomáhal architekt Alexandr Rašenov. Během jejich vykopávek v takzvané Hadí mohyle byla odkryta zděná cihlová hrobka muže, který zemřel ve velmi pokročilém věku, a před oltářem byl objeven unikátní soubor tří relikviářů vložených jeden do druhého — mramorového, stříbrného a zlatého, zdobených drahými kameny.

V roce 1997 učinili archeologové na tomto místě senzační objev: při analýze dvou dalších odkrytých zdí je popsali jako pozůstatky obytných prostor, což dokládá, že kostel byl součástí klášterního komplexu. Podle archeologů byla nejstarší část komplexu vybudována na počátku 6. století.

Říkám si, jestli Evropa dělá dobře, že všechna historická místa nechává rekonstruovat do podoby turistického kýče. Jestli jste byli v Mostaru, pak Nesebar se mu už podobá, v tom horším slova smyslu. UNESCO to navíc katalyzuje. Prostě tam chodíte a té historii už nevěříte. Nevědět, že tudy byzantská historie skutečně prošla, tak je to jak „Evropa v Číně“ (made by Huawei Campus) nebo Disney Land. Genium loci je pryč, zato všade prodejci globálních trháků a hltaví turisti. Snad chyběl jen trdelník

Polorozbořené chátrající památky a romantické domy s patinou věků už tu nejsou. Ty, co tu byly, jsou dostavěny do podoby, o které si „bulharský památkový ústav“ zřejmě myslí, že to tak kdysi bylo. Často s použitím moderních materiálů. Tak dost. Prostě fuj. Dnešní Nesebar zazdil romantiku.

V životě nikdy nevíme, kdy je co naposled. Já ale už vím, že jsem na Nesebaru skutečně naposled dnes byl.

A kde je ten poloostrov, pevnost a mys KALIAKRA? Tady…

Ještě k jedné legendě, která se k ostrovu váže z dob turecké nadvlády nad bulharským územím. Je to legenda 40 pannen.

Nedá mi to, abych se s vámi (ne)podělil o tuto legendu. Přeji vám příjemné rozjímání:

Během osmanského vpádu se útočníkům podařilo dobýt pobřežní osady. Vše, na co narazili, vyplenili a rozkradli. Zajali 40 dívek. Vybrali si ty nejkrásnější, které potkali. Odvedli zajatky na vrchol mysu Kaliakra a zavřeli je do poslední jeskyně, přičemž u vchodu nechali stráž, která je měla hlídat. Čekali na příchod večera, aby rozdělali mohutné ohně a předali krásky nejvýznamnějším válečníkům jako odměnu za jejich statečnost. Dívky, shromážděné z různých vesnic, se navzájem neznaly, ale společný osud je sblížil jako sestry. Ani jedna z nich nechtěla být zneuctěna útočníky. Celý den hledaly způsob, jak se zachránit před osudem, který je čekal. Nejodvážnější z nich jim odhalila cestu, jak zachránit svou čest, když ukázala na okno a řekla: „Tam je spása, tam, moře nás přijme!“ Některé z dívek se vyděsily a začaly naříkat. Většina z nich se však vzchopila a utěšovala své společnice: „Pro nás už není života, raději zemřeme se ctí.“

PŘEVZATO ODSUD: История и легенди за нос Калиакра | Българска история

Příběh mi přijde bez konce. Takže jsem to slyšel ještě takto: NO A PAK SE TY PANNY PROPLETLY SVÝMI DLOUHÝMI COPY A SKOČILY SPOLEČNĚ DO MOŘE. U nás se podobná story vypráví o jeptišce. Byla ale sama a jestli měla cop není známo.

Já musím jen doplnit, že tam u toho sloupu byla keška, kterou jsem úspěšně nalezl, tak jsem udělal narychlo tu fotku. Jo, a Osmansko do EU fakt nepatří.

Ze samotného města moc nezbylo, stále se odkrývají základy města a mnohé je zřejmě stále schováno pod zemědělskou půdou v okolí. Však ten největší chrám, který se snaží restaurovat, je vzdálen 1,2 km od současně odkrytého města Pliska.

Pliska – informace z Wikipedie

Je neděle, odjíždím z Veliko Tarnogo. Vykoukl jsem naposled z balkonu (foto). A ještě jsem se zastavil v pevnosti, resp. u ní. Mezi pevností a druhým kopcem (Trapezica) se nachází kostel, dnes muzeum, kde v roce 1908 úspěšně prohlásilo Bulharsko nezávislost. Tak to „muzeum“ na fotce nemám, ale ten dřevěný most, který toho byl svědkem a který byl kdysi pojítkem mezi bulharskou a tureckou obcí, ano.

Skalní kostel u Ivanova, UNESCO

Na cestě do Ruse jsem navštívil jednu památku UNESCO, Skalní kostel u Ivanova (viz informace z Wikipedie). Je to památka UNESCO od roku 1979. Po krátké procházce po skalách jsem se ke kostelu dostal. Průvodce, vstupné 5 EUR. Mladý Bulhar mi převyprávěl historii skalního kostela. Zaujalo mne zejména, že stropní freska „Poslední večeře Páně“ je o 150 let starší, než ten známý da Vinciho obraz v Římě.

Bratři Škorpilové

Když průvodce zjistil, že jsem z Česka, začal mi s obdivem vyprávět o 2 českých archeolozích, kteří Bulharsku zasvětili celý svůj život. Bratři Škorpilové, Karel a Hermin. Narození ve Vysokém Mýtě, ale vzhledem k jejich profesi si jako svůj domov zvolili právě Bulharsko. Průvodce o nich vyprávěl s velkým respektem, znal podrobnosti. Já ne.

Karel Škorpil objevil a popsal Plisku, hlavní město první bulharské říše, založil archeologické muzeum, ale i fotbalový klub. Jeho bratr Herman či Hermenegild byl přírodovědec. Oba se považují za zakladetele bulharské archeologie. Více se o nich dočtete třeba z wikipedie zde:

• Karel Škorpil – Wikipedie
• Hermin (Hermenegild) Škorpil – Wikipedie
• vesnička Škorpilovcii – Wikipedie
• Škorpilova bazilika (místo posledního odpočinku H.Škorpila, stránka Wikipedie jen v bulharštině)
• Pliska – 1.hlavní město bulharské říše (Wikipedie)
• Místo odpočinku Karla Škorpila v Plisce – odkaz na mapy.cz
• 3 bratři Škorpilové – české stránky archeologienadosah
• Josef Konstantin Jireček – Wikipedie
• Hermenegild Jireček – Wikipedie

Ano, odkazy uvádím i na jméno „Jireček“. Neboť objev Plisky je připisován také staršímu archeologovi, Konstantinu Jirečkovi. Ale z matriky SOA Zámrsk jsem si všiml, že kmotrou obou bratří Škorpilů byla Anna Jirečková. A bratr Konstantina Jirečka se jmenoval Hermegild Jireček. Náhoda to asi nebude …

A aby toho nebylo málo, i jeden z dalších bratrů Škorpilů se stál za našimi hranicemi (Rakouska nebo Česka) velmi známým. Vladislav Škorpil. Zmínku o něm najdete třeba v ruštině. Nebo v ukrajinštině, protože jeho činnost byla zejména na Krymu. Ale to je zas jiná historie.

O všech třech bratrech je možno se dočíst i na českých stránkách archeologienadosah. Jsou to velmi zajímavé historické souvislosti. A moje cesta se asi bude dál ubírat přes Plisku, kde je pochovaný Karel Škorpil a pak za pár dní i do vesnice Škorpilovci, možná i na Škorpilovu baziliku. Že ano…?